V dubnu 1928 přeletěla nad Moravou vzducholoď Italia na cestě z Milána k severnímu pólu. Výpravě velel generál Umberto Nobile. Představoval si, že provede rozsáhlý vědecký výzkum polárních krajin a tím dokáže užitečnost vzducholodí. Výpravy se účastnil také český fyzik František Běhounek.
Výprava byla podporována italskou fašistickou vládou a financována ze státních i soukromých prostředků. K úhradě nákladů přispěli někteří průmyslníci a soukromníci z města Milána. Vzducholoď měla doletět do zátoky Kingsbay na Špicberkách a odtamtud podle počasí podnikat průzkumné lety nad Severním ledovým oceánem.
Na myšlenku cestovat nad polárním ledem vzducholodí přivedl Nobila známý cestovatel Roald Amundsen. Ten se po dobytí jižního pólu, kdy o málo předběhl Scottovu výpravu, pokoušel dobýt severní pól letecky. V roce 1925 podnikl pokus na dvou letadlech, vyrobených italskou firmou Marina di Pisa. U příležitosti jejich nákupu podnikl v Itálii také let vzducholodí.
Amundsenovým letadlům se nepodařilo doletět až k pólu. Vynucené přistání mezi krami bylo velmi riskantní a jen souhrou štěstí a vytrvalé práce se posádce podařilo upravit ledové pole tak, aby alespoň jedno letadlo mohlo vzlétnout a vrátit se zpět do civilizace.
Příští rok se Amundsen rozhodl pro vzducholoď. Výprava Amundsen-Ellsworth-Nobile se vzducholodí Norge přeletěla úspěšně severní pól. Let proběhl bez zvláštních událostí, ale cíl dobýt severní pól letecky utekl Amundsenovi o 3 dny. Již 9. května 1926 dosáhli pólu (dle svých vlastních slov) američtí piloti Byrd a Bennett. Snad i rozčarování z této porážky vedlo k roztržce Amundsena s Nobilem.
Umberto Nobile, jenž vzducholoď Norge projektoval, postavil i řídil, cítil po úspěšném letu odvahu podniknout další výpravu bez Amundsena. Na programu byl zeměpisný, oceánografický a fyzikální průzkum neznámých oblastí Severního ledového oceánu.
Výprava měla také symbolické poslání: shodit na severním pólu kříž, věnovaný papežem Piem XI. Papež přijal posádku Italie před odletem v audienci. „Jako každý kříž,“ doložil žertem, „je i tento těžký.“
„Byli jsme pohnuti. Zdálo se nám, že On nejlépe pochopil a ocenil zápal, jímž jsme byli prodchnuti. Opustili jsme Vatikán posíleni a s mírem v srdci.“
Umberto Nobile, Katastrofa vzducholodi Italie
Vzducholoď Italia za velké pozornosti veřejnosti přeletěla na Špicberky, kde pro ni byl již připraven hangár po vzducholodi Norge. První let nad polárním mořem trval pro nepříznivé počasí pouze osm hodin. Druhý let se zdařil lépe. Protáhl se na tři dny, během nichž vzducholoď proplula nad rozsáhlými neprozkoumanými územími a nad ostrovy Země Františka Josefa až k Nové zemi.
Největším problémem polárních letů bylo nepříznivé počasí. V polárních oblastech je jasné počasí zejména v zimě v době polární noci, zatímco v létě bývá zataženo a mlhy. Nejpříznivější období je v květnu, kdy už je světlo, ale zamračené letní počasí ještě zplna nenastalo. Pro lety vzducholodí byl potřeba nejen vhodný vítr, ale také dobrá viditelnost pro pozorování a případné objevy neznámých ostrovů a pro zjišťování polohy pomocí slunce.
Při třetím letu Italia dosáhla severního pólu a při návratu se dostala do oblasti špatného počasí. Musela namáhavě bojovat s protivětrem. Nebylo možné provést přesné měření polohy. Konstrukce vzducholodi velmi trpěla a na všech součástech se usazovala námraza. Katastrofa nastala během tří minut.
Náhlá ztráta výšky, kterou se posádka marně snažila zastavit, skončila nárazem na led a utržením řídicí kabiny a zadní motorové kabiny. Trup vzducholodi zbavený tíže stoupal do výšky a byl unesen větrem, neovladatelný, se šesti lidmi, které nikdo už později nespatřil.
Na ledových krách zůstalo devět lidí mezi troskami velitelské kabiny. Desátý zahynul při pádu. V prvních chvílích po katastrofě nebylo vidět reálnou naději na záchranu. Ocitli se na plovoucím polárním ledu, kde jednotlivé kry byly navršeny na sobě v neschůdných hromadách a rozděleny vodními kanály.
Ve skupině byli zranění. Generál Nobile a mechanik Cecioni utrpěli zlomeninu nohy a švédský vědec Malmgren měl zlomenou ruku. František Běhounek, inženýr Trojani, důstojníci Mariano, Zappi a Viglieri, a telegrafista Biagi vyvázli bez vážných zranění.
Mezi troskami velitelské kabiny se jim podařilo najít některé užitečné předměty. Potraviny, stan, pistoli, radiovou stanici. Vzducholoď byla naložena bohatými zásobami materiálu pro případný pobyt na ledu a nevelká část tohoto materiálu vypadla při katastrofě ven.
Telegrafista Biagi ihned po nálezu radiostanice postavil anténu a pokoušel se navázat spojení. Loď Città di Milano, pomocná loď Nobilovy výpravy, kotvící v Kingsbay, však neodpovídala. Telegrafisté na lodi byli zaměstnáni běžným provozem a soukromými telegramy natolik, že neměli čas na poslouchání éteru. Omezili se na krátká hlášení: „Soudíme, že jste poblíže severních břehů Špicberk, mezi 15. a 20. poledníkem na východ od Greenwiche. Důvěřujte nám. Organizujeme pomocnou výpravu.“
Pro trosečníky, kteří se nacházeli za 25. poledníkem, to byla slabá útěcha. Pokud nikdo neuslyší jejich vysílání do doby, než se vybijí akumulátory, čekalo je pozvolné umírání hladem.
Když se snesla noc, byli jsme všichni ve stavu úplné skleslosti. (…) Musel jsem se přemáhati, abych snesl horečné výkřiky Cecioniho, který si počínal jako šílený. Nedovedl se spřáteliti s myšlenkou, že zemře zde na severu. Objímal mne pažemi kolem krku a s očima vytřeštěnýma hrůzou se mne vyptával, je-li zde nějaká naděje. Snažil jsem se jej uklidnit a dodati mu zmužilosti.
Umberto Nobile, Katastrofa vzducholodi Italie
Povzbuzení trosečníkům přinesl příchod ledního medvěda. Pistole prokázala svou užitečnost. Ujal se jí Švéd Malmgren a podařilo se mu medvěda zastřelit. Tím byl poněkud odsunut problém nedostatku potravin, ale problém záchrany přetrvával. Přitom trosečníci nebyli daleko od Špicberk. Pohybem ledových ker se přiblížili na dohled špicberských ostrovů.
Viděli pevnou zemi, na kterou nebylo možné se dostat. Alespoň ne se zraněnými, neschopnými chůze. Důstojníci Mariano a Zappi se rozhodli, že slabší členy výpravy nechají na místě a se silnějšími odejdou na zem. Přivést ostatním pomoc nebo aspoň zachránit sami sebe.
Jejich návrh byl bouřlivě diskutován. Běhounek podotkl, že pokud u raněných zůstane telegrafista, měl by zůstat také jeden z důstojníků, aby určoval zeměpisnou polohu. Tak se nakonec i stalo. Telegrafista Biagi a důstojník Viglieri zůstali na místě, dále Běhounek a Trojani, kteří byli fyzicky málo zdatní, a nepohybliví Nobile a Cecioni.
Malmgren jako jediný měl zkušenost se životem v polárních krajích. Když viděl, že o raněné bude postaráno, připojil se k odcházejícím Marianovi a Zappimu, aby jim svými zkušenostmi pomáhal při náročném pochodu.
Ve skutečnosti byl pochod ještě těžší, než čekali. Po horách ker se pohybovali nesmírně pomalu. Šli s těžkým nákladem, při neustálém riziku pádu do vody, bez možnosti se usušit, stále více vyčerpaní. Potraviny rychle ubývaly.
Obuv se rychle trhá na ledových krách – vždyť i naše, lidí, kteří si ji hleděli všemožně šetřiti, se roztrhala asi o týden později – voda vniká do roztrhané obuvi a mrazí celé tělo při spánku ve zmáčené pokrývce. Malmgrenovi začínají namrzati nohy, později i Marianovi. Můj ubohý přítel se svou ochromenou rukou nemůže o sebe pečovati jako oba druzí, jeho slabé srdce, o jehož chorobě s námi nikdy nemluvil, připravuje ho současně s ochromenou rukou, vadící při pochodu, vadící při jakékoliv práci, o zbytek sil… Po 14 dnech nemůže dále, klesá ve sněhu, žádaje své druhy, aby ho opustili a hleděli se zachrániti.
František Běhounek, Trosečníci na kře ledové
Osud se obracel. Zatímco skupina tří propadala beznaději, vysílačka Nobilovy skupiny byla po devíti dnech konečně zaslechnuta, údajně sovětským radioamatérem. Zpráva se rozběhla do světa. Italská vláda požádala Sovětský svaz o vyslání velkého ledoborce k místu výpravy. Ke kře s trosečníky vyletěla italská a švédská letadla. Shodila potraviny, obuv a další vybavení.
Také Amundsen se chystal na pomoc Nobilovi. Zapomněl na osobní neshody a zorganizoval záchrannou výpravu hydroplánem Latham. Letadlo vyletělo z Bergenu, aniž by starý polárník komukoli sdělil, zda chce letět do Kingsbay, nebo přímo ke trosečníkům. Rádio Lathamu zakrátko zmlklo a už se nikdy neozvalo. Navzdory rozsáhlému pátrání nebylo Amundsenovo letadlo nikdy později nalezeno.
Sovětský svaz vypravil brzy po žádosti italské vlády ledoborce. Větší Krasin se měl přibližovat ke skupině ze severu, menší Malygin od jihu. Zejména Krasin, postavený za první světové války v Newcastlu v Anglii, vzbuzoval velké naděje. Ledoborec byl přichystán k vyplutí za necelých pět dní, ale určitý čas potřeboval na cestu z Leningradu Baltským mořem a pak podél břehů Norska a na Špicberky. V Bergenu Krasin nakládal přes 1500 tun uhlí.
Dělníci již čekali, jeřáby byly připraveny a kromě toho nákladní bárky s uhlím byly přivlečeny k levému boku lodi. Se břehu se nakládalo pobřežním jeřábem, kdežto z bárek bylo uhlí nakládáno pomocí vytahovadel Krasina. Práce zakypěla. Hluk vytahovadel, rachot vysypávaného uhlí, mračna uhelného prachu svědčily, že práce jde energicky.
R. L. Samojlovič, SOS od severního pólu
Švédský letec Lundborg se jako první odvážil u trosečníků přistát. Domníval se, že se mu podaří odvézt celou Nobilovu skupinu, jednoho po druhém, do bezpečí. Jako prvního odvezl samotného Nobila, což bylo později hojně kritizováno. Představitelé fašistické Itálie dávali po katastrofě od Nobila ruce pryč a vytýkali mu, že měl coby velitel výpravy opustit kru jako poslední. Na druhou stranu vah padá, že byl vážně zraněn a že byl z obou zraněných lehčí. Lundborg totiž měl s sebou při prvním přistání ještě pozorovatele a proto si nemohl dovolit naložit těžkého Cecioniho.
Druhé Lundborgovo přistání se nezdařilo. Letadlo se převrátilo a pilot byl nucen sdílet stan spolu s ostatními trosečníky, dokud jej z kry nezachránil jeho kolega Schyberg. Dalšího přistání na kře ledové se neodvážil ani Schyberg ani nikdo jiný. Byl červenec a led měkl a roztával.
Jako jediný prostředek k záchraně trosečníků z Italie se jevil ledoborec Krasin. Ten byl zdržen na severu Špicberk silným ledovým polem. Nezbývalo mu, než čekat, až led poněkud roztaje. Zastávku posádka využila ke spuštění letadla a letec Čuchnovskij podnikl průzkumný let. Šťastnou náhodou při něm posádka letadla uviděla „skupinu Malmgrenovu“.
Po vyšetření stavu ledu vracelo se letadlo ke Krasinu, když tu najednou mechanik Šelagin vrazil do kabiny pilotů a sotva dechu popadaje, strašně křičel: „Lidé, lidé…“ Když se všichni dívali na místo, kde Šelagin spatřil lidi, zdálo se Aleksějevovi, že vidí několik lidí, nejméně pět, kdežto Straube myslil, že vidí dva. Čuchnovskij však spatřil pouze jednoho člověka, který mával oběma rukama, v nichž držel vlajky.
R. L. Samojlovič, SOS od severního pólu
Při zpáteční cestě nemohl Čuchnovskij v mlze najít Krasin a letadlo bylo nuceno nouzově přistát těsně u pobřeží Špicberk, přičemž došlo k jeho poškození. Vedení výpravy Krasina rozhodlo, že je nutné nejdříve jet pro trosečníky z Italie a pak se zastavit pro letadlo, jehož posádka nebyla v bezprostředním ohrožení.
Ledoborec si razil cestu ledovým polem směrem k místu, kde měla být skupina Malmgrenova. Oči všech propátrávaly bílou plochu až k obzoru a hledaly jakýkoli tmavší bod. Díky šťastné náhodě projížděl Krasin blízko místa, kde se zubožení trosečníci nacházeli, a tak byl z paluby spatřen Zappi.
Radostně dojatí zachránci vzápětí zjistili, že nalezli jen dva lidi, Zappiho a Mariana. Malmgren, podle Zappiho slov, zemřel před měsícem. Později Zappi řekl, že Malmgren nemohl jít dál a sám oba Italy vyzval, aby ho opustili a pokračovali v cestě. S obrovskou námahou ušli Italové několik dalších kilometrů. Pak byl u konce sil Mariano.
Co se stalo mezi oběma přáteli, bylo později předmětem dohadů. Na Krasinu vzbudilo pobouření, že Zappi byl výrazně více oblečen než Mariano, byl v lepším fyzickém stavu a zdálo se, že nehladověl tak dlouho, jako jeho přítel. Rusové se ze zdvořilosti nevyptávali na podrobnosti a pokračovali v plavbě ke druhé skupině, zvané po Nobilově odletu skupina Viglieriho.
Téhož dne pozdě večer dorazil ledoborec k jejich stanu. Po 48 dnech pobytu na plovoucím ledu můžou trosečníci přestoupit z mrazivé kry na loď. Vítají se s profesorem Samojlovičem a dalšími lidmi z Krasina. Ještě než se vydají na cestu domů, ptá se Krasin telegraficky italské strany, jestli má na místě zůstat jako pomoc pro letecké pátrání po skupině odnesené se vzducholodí. Itálie nepovažuje pátrání po zmizelých za nutné.
Krasin vyráží na zpáteční cestu.
DOZVUKY
Vřele blahopřeji k úspěchu. (…) Velmi potřebujeme sůl, potraviny, tabák, nádobí, léky, primusové jehličky, mýdlo, punčochy a utěrky. Prosím oznámit šířku, délku, kde nalezen Viglieri.
B. Čuchnovskij, telegram na palubu Krasina
Až budete provádět lety nad Čuchnovským, shoďte mu pánev, sůl. Letadlo Lundborgovo naloženo na Krasina.
P. J. Oras, zástupce velitele výpravy Krasina, telegram veliteli švédské výpravy Tornbergovi
Všechny tyto projevy pozornosti neznámých nám lidí, pozdravování, populárnost výpravy na Krasinu nám působily velkou radost, ale současně, aspoň v mém nitru, budily jakési rozpaky: Co jsme vlastně konec konců vykonali? Vypravili jsme vhodnou loď a letadlo, vypracovali jsme si řádný plán, zásobili jsme se, pokud to šlo, a opatrně, ale s jistotou postupujíce kupředu, ovšem s jistým risikem pro loď a letadlo, jsme plnili úkol, který jsme si vytyčili. A za to tolik cti a pozornosti? Bez jakýchkoli příkras jsem si řekl, že stačí vykonat dosti málo, aby se dosáhlo světové slávy.
R. L. Samojlovič, SOS od severního pólu
Čtu v časopise „Gazette de Lausanne“ ze dne 3. srpna prohlášení, které prý jste učinil ohledně mého a Zappiho obleku, v okamžiku, kdy nás vzal Krasin na palubu. Záleží mi na tom výslovně zdůrazniti, že Zappi a já vždy jsme se dělili o těch několik kusů šatstva, jimiž jsme na ledové kře disponovali. Jestliže Zappi měl v okamžiku naší záchrany Krasinem na sobě o několik kusů šatstva více než já, bylo to z toho důvodu, že jsem ho důrazně prosil, aby jich použil a aby byl lépe vyzbrojen pro náš zájem a prospěch, když mě vysílení zabraňovalo opustiti náš ledový hrob. Musím zdůrazniti, že Zappi byl stále proniknut duchem odříkání, za něž mu nikdy nemohu býti dosti vděčným. Žádaje Vás o uveřejnění tohoto telegramu, zasílám Vám své přátelské pozdravy.
Adalberto Mariano, telegram Františku Běhounkovi ze srpna 1928
Váš telegram, který jsem dnes obdržel, bude uveřejněn v jednom českém a v jednom německém časopise mé vlasti a odtud bude jistě převzat zahraničními listy. Když jsem vyprávěl žurnalistům, za jakých okolností jste byli nalezeni, opakoval jsem jen doslova, co bylo vypravováno na palubě Krasina, aniž jsem připojil jakýkoliv komentář. Dovolte mi poznamenati, že tento, v historii polárních výprav jedinečný případ, bude přes Vaše vysvětlení vždy dávat podnět ke komentářům. Každý řekne, že muž nesmí nikdy přijmouti podobnou oběť od svého přítele, který jest mnohem slabší než on a leží se zmrzlou nohou. To jest také můj názor. Račte přijmouti, pane komandante, mé vybrané pozdravy.
František Běhounek, telegram Adalbertu Marianovi ze srpna 1928
Mariano, dnes admirál, byl jmenován po výpravě královským prefektem. Roku 1943 při vylodění Spojenců na Sicílii zastával takový úřad v Palermu. Vzdal se ho. Dnes žije v Římě, v plné aktivitě, ale trápí ho ztráta synka, kterému na památku na Malmgrena dal jméno Finn.
Umberto Nobile, Červený stan
