Vzducholoď Italia doletěla roku 1928 na severní pól. Pak se vracela zpět na svou základnu v Kingsbay na Špicberkách a zápasila se silným protivětrem. Severovýchodně od Špicberk vzducholoď náhle klesla na led a po nárazu zůstalo na polárním moři devět trosečníků. Jeden muž se zabil při nárazu. Vrak vzducholodi odletěl se šesti členy posádky a už nikdy nebyl nalezen.
Osudy trosečníků na kře ledové a jejich záchranu sovětským ledoborcem Krasin sledoval celý svět. Nejen proto, že šlo o výpravu do krajů dosud neprozkoumaných. Ale také proto, že trosečníci měli vysílačku, další radiostanice byly na Špicberkách a na lodích, a informace se okamžitě předávaly do novin.
Výpravu vedl generál Umberto Nobile, který již roku 1926 dosáhl severního pólu se vzducholodí Norge. Mezi účastníky byl český fyzik František Běhounek, který během letu měřil kosmické záření a v měřeních pokračoval i na kře ledové.
Běhounek, Nobile i další účastníci výpravy zapsali své zážitky v knihách, které zůstávají hlavním zdrojem informací o této události. Vědecký historický výzkum expedice začal až v 80. letech 20. století. Italský historik Claudio Sicolo vydal roku 2020 knihu „Umberto Nobile a Italia na severním pólu“, kde zveřejnil množství poznatků z archivních materiálů, zejména kolem záchranné výpravy ledoborce Krasin.
Písemné prameny k výpravě vzducholodi Italia se nacházejí například v italském Historickém archivu vojenského námořnictva, v Historickém diplomatickém archivu ministerstva zahraničních věcí v Římě a v Historickém muzeu vojenského letectva ve Vigna di Valle.
V uvedeném muzeu ve Vigna di Valle je uložen archiv Umberta Nobila, který po celý život až do smrti r. 1978 sbíral materiály k výpravě Italia, psal knihy a líčil události ze svého hlediska, což po něm přejímala popularizující literatura.
Umberto Nobile se narodil r. 1885 v italském Lauru a ve svém mládí sledoval starty prvních letadel. Vystudoval průmyslové inženýrství v Neapoli. V roce 1915 vstoupil do vojenského podniku Stabilimento di Costruzioni Aeronautiche (SCA) v Římě, kde projektoval vzducholodě, a roku 1919 se stal ředitelem podniku. Za války sloužily vzducholodě vojenským účelům, např. k pozorování a k bombardování.
Po válce hrozila podniku privatizace a zrušení výroby. Nobile navrhoval prodej vzducholodí do zahraničí a usiloval o využití na civilní dopravu pasažérů. Proti privatizaci podniku hledal podporu nejprve u socialistů, ale tematika letectví jim byla cizí. Roku 1921 vstoupili do parlamentu fašisté. Mussolini měl vášeň pro letectví a vytvořil parlamentní skupinu, která se mu věnovala.
Mussolini se stal předsedou italské vlády roku 1922. V novém vojenském uspořádání měl svůj prostor i podnik SCA, vzducholodě byly jmenovány v zákoně o letectvu. Roku 1925 vzniklo ministerstvo letectví.
V témže roce norský polární badatel Amundsen projevil zájem o vzducholodi. Po neúspěšném pokusu dosáhnout severního pólu na dvou letadlech chtěl zkusit jiný dopravní prostředek. Pod hlavičkou norského aeroklubu zakoupil Amundsen vzducholoď z podniku SCA, která byla pojmenována Norge. Polární výpravy se zúčastnil také Umberto Nobile.
Vzducholoď Norge byla řízena smíšenou italsko-norskou posádkou pod vedením Nobila. Amundsen si vyhradil funkci pozorovatele a vyhlížel z okénka neznámé ostrovy. Ty se objevit nepodařilo, ale jinak byl let úspěšný. Vzducholoď dosáhla severního pólu při přeletu ze Špicberk na Aljašku. Nobile byl povýšen na generála a získal průkaz národní fašistické strany, který si dle svých slov nikdy nevyzvedl.
Výprava Norge znamenala příchod moderní doby do polárních oblastí. Na palubě bylo rádio, které přijímalo meteorologické zprávy z různých stanic, meteorolog Malmgren je vyhodnocoval a kreslil synoptické mapy a podle nich se stanovovala trasa letu. Spojení radia, meteorologie a letectví se v polárních krajích brzy prosadilo a přineslo to, co označujeme slovem globalizace.
Umberto Nobile věřil, že se vydal správnou cestou, a začal připravovat další polární výpravu, tentokrát bez norské účasti. Italské ministerstvo letectví v té době vedl podsekretář Italo Balbo, ministrem byl Mussolini. Ten byl také ministrem námořnictva a ministrem zahraničních věcí. Polární výprava byla odsouhlasena za podmínky, že to bude soukromá výprava pod záštitou Královské italské zeměpisné společnosti a se soukromým financováním. Balbo schválil použití vzducholodi z podniku SCA, účast Nobila a potřebného personálu. Podobně podsekretář námořnictva Giuseppe Sirianni dal k dispozici loď, námořní důstojníky, radiotelegrafisty a rádiové vybavení.
Financování výpravy převzala skupina milánských průmyslníků pod vedením Ernesta Belloniho, starosty města Milano. Proto byla pomocná loď výpravy pojmenována Citta di Milano (město Milano). Potřebná částka se měla získat soukromou sbírkou. Větší část nákladů měly uhradit platby za výhradní práva pro novináře. Za výhradní zpravodajství pro USA a Kanadu nabídla North American Newspaper Alliance částku 20.000 dolarů.
Organizace výpravy byla tedy poněkud komplikovaná, zjevně šlo o to, aby výprava nevypadala jako vojenská.
Byli určeni dva italští novináři, kteří se zúčastní výpravy, a podávání informací navenek bylo omezeno pouze na radiotelegrafický kontakt. Loď Citta di Milano měla dobré rádiové vybavení, které umožňovalo předávání zpráv bez mezistanic přímo do Itálie. Členové výpravy nesměli dávat rozhovory ani jakékoli zprávy.
Vzducholoď přiletěla 8. května 1928 na Špicberky. Po prvním nezdařeném letu na sever podnikla druhý průzkumný let nad Zemí Františka Josefa a dále směrem k Severní zemi. Souostroví Severní země (které Nobile tehdy nazýval ještě starým názvem Země Mikuláše II.) bylo tehdy ještě téměř neprozkoumané. Bohužel se jeho břehů nepodařilo dosáhnout. Cestou zpět však viděli dosud neznámé vnitrozemí Severovýchodní země.
Při třetím letu dosáhla vzducholoď Italia severního pólu a shodila na něm kříž, věnovaný papežem. Na zpáteční cestě dne 25.5.1928 vzducholoď ztroskotala a její rádio se odmlčelo. Velké světové noviny, které se dosud o výpravu nějak moc nezajímaly, náhle změnily přístup. Slovy norského novináře Odda Arnesena, najednou dostávali novináři v Kingsbay žádosti: pošlete co nejvíce – pošlete co nejrychleji – pošlete všechno.
Vysílací zařízení lodi Citta di Milano sloužilo pouze výpravě. Novináři tedy brali útokem místní radiostanici hornické osady, kde za poplatek vysílali velké množství zpráv o začínajícím pátrání a příjezdu záchranných expedic. Místní radiostanice však měla starobylý jiskrový vysílač, který způsoboval značné rušení.
Trosečníci sice měli krátkovlnnou vysílačku, ale její signál byl slabý. Kapitán Romagna z lodi Citta di Milano musel prosit, aby místní radiostanice přestala několikrát denně na 10 minut pracovat, aby mohli poslouchat, zda se Italia ozve. Kromě toho ani na lodi neměli čas věnovat se poslechu, protože vysílali novinářské a služební zprávy a soukromé telegramy posádky. Výprava byla financována tiskem, takže vysílání zpráv pro noviny bylo nutné.
Dne 30. května si podsekretář námořnictva Giuseppe Sirianni stěžuje Romagnovi, že novináři podávají informace dříve a podrobněji, než služební telegramy. Žádá, aby jako první dostalo zprávy ministerstvo námořnictví a aby byla případně omezena délka zpráv. Nobile je stále nezvěstný a zeměpisná společnost, oficiálně vedoucí výpravu, není schopna žádné akce, stejně tak milánský výbor.
Den poté pověřuje Mussolini vojenské námořnictvo vedením expedice a záchranných prací. Vedení přejímá v Kingsbay kapitán Romagna, v Itálii podsekretář námořnictva Sirianni. Změnou vedení se smazala výhradní práva novinářů. Nesmírné vytížení radiostanic ovšem pokračuje. Trosečníci se stále nemohou dovolat. Důstojníci Zappi a Mariano nechtěli už jen čekat na ledové kře a vydali se spolu s Malmgrenem na pěší pochod k zemi. Od 22. hodiny dne 30 května už jdou po navršených ledových krách na cestu, ze které se Malmgren nevrátí.
Zbylých šest trosečníků muselo zůstat na místě v takzvaném Červeném stanu, protože generál Nobile a mechanik Cecioni měli zlomenou nohu. Radiotelegrafista Biagi pokračoval ve vysílání SOS pomocí krátkovlnné vysílačky. Krátké vlny však mají své zvláštnosti, v důsledku odrazu od ionosféry jsou slyšet ve velké vzdálenosti, i když v bližší vzdálenosti je přijmout nelze.
Tak se stalo, že volání SOS uslyšel ruský radioamatér Nikolaj Schmidt dne 3.6.1928 ve vesnici Vochma, vzdálené 2400 km. V Itálii se o přijetí SOS ruským radioamatérem dozvěděli z telegramu, který vyslal novinář Aponte ze Špicberk. Následující den žádá Sirianni kapitána Romagnu, aby dal přednost poslouchání trosečníků před vší jinou korespondencí a dále žádá, aby novinářské zprávy šly nejprve na ministerstvo. V dalších dnech se lodi Citta di Milano podařilo navázat kontakt s Červeným stanem a získat jeho polohu. Kapitán Romagna pak okamžitě žádal o vyslání ledoborce.
Nejsilnější ledoborec té doby byl Krasin, postavený r. 1917 v loděnicích Armstrong-Whitworth v Newcastlu. Ledoborec patřil Sovětskému svazu. Sověti již několik dní po ztroskotání vzducholodi založili výbor (komitét), který začal řídit záchanné práce. Bylo usneseno vyslat z přístavu Archangelsk lodi Persej, Tajmyr a Malygin, aby pátraly v oblasti Země Františka Josefa a Nové Země. Po zjištění polohy trosečníků bylo zřejmé, že je nezbytné k nim vyslat velký ledoborec Krasin.
Dne 10.6.1928 se podsekretář Sirianni setkal se sovětským vojenským přidělencem Grigorijem Silinem, aby dohodli formu sovětské pomoci. Tentýž den vedoucí kabinetu ministerstva zahraničních věcí Francesco Giorgio Mameli sdělil italskému vyslanectví v Moskvě souřadnice trosečníků a žádost o vyslání ledoborce. Sověti dali najevo, že očekávají oficiální žádost.
Žádost ministerstva zahraničí Itálie byla předána 11. června sovětskému lidovému komisaři pro zahraničí G. V. Čičerinovi. Vzápětí sovětský výbor předložil plán záchrany zahrnující cestu ledoborce Krasin ke Špicberkům. Ptal se, zda Italové mohou dodat vybavení a potřebnou sumu na náklady. Sdělil, že z nedostatku času nemůže sovětská vláda dodat Krasinu potřebnou sumu.
Itálie s touto žádostí souhlasila. Italské ministerstvo zahraničí píše 14.6.1928 velvyslanectvím v Moskvě a v Oslo, že Krasinu bude dodán pomocný materiál. Sděluje, že šéf vlády Mussolini schválil poskytnutí potřebné částky. Je třeba požádat ruský výbor o upřesnění částky. Nadto dodá italská vláda potraviny a uhlí. Mussolini tak otevřel Sovětům neomezený úvěr.
Ledoborec Krasin vyjel 15. června z Leningradu. V norském přístavu Bergen naložil kvalitní cardiffské uhlí, potraviny a další vybavení. Nalodil se zde také italský novinář Davide Giudici. Ten už při vyjednávání své účasti poznamenal v dopise šéfredaktorovi, že všechny náklady na akci jsou placené italskou vládou. Italský tisk byl v těsném napojení na fašistickou stranu a je vidět, že určité informace v těchto kruzích kolovaly, i když neoficiálně.
Krátce před příjezdem Krasina startoval z Bergenu na záchranu trosečníků slavný Amundsen. Vydal se na cestu ve francouzském hydroplánu Latham spolu s dalšími pěti členy posádky, ale krátce po startu rádio hydroplánu utichlo a už se více neozvalo. Letadlo i s posádkou pravděpodobně utonulo v moři. „Zachraňte Amundsena!“ volali na Krasin Norové, když ledoborec odjížděl z bergenského přístavu.
Tentýž den 23. června švédský letec Lundborg přistál u Červeného stanu a podařilo se mu odvézt generála Nobila na loď Citta di Milano. Den nato posílá Mussolini telegram kapitánu lodi Romagnovi, že mu stále zůstává svěřeno řízení záchrany. Že řízení výpravy nebylo vráceno Nobilovi, vysvětloval Sirianni později tak, že generál by se pokoušel o záchranu za každou cenu.
Nobile upadl v nemilost kvůli nezdařené výpravě a další nepřízeň si vysloužil kritikou italských záchranných operací. Po příjezdu na Citta di Milano řekl novináři Tomasellimu, že lodní rádio spáchalo zločin a že neměl posílat kilometry korespondence, ale měl mlčet. Rozladění Nobila bylo pochopitelné. Trosečníci na kře slyšeli řadu pro ně bezvýznamných telegramů, aniž by jejich vysílačce byla věnována náležitá pozornost.
Nobile kritizoval ne moc zdařilému působení velkých italských letadel při pomoci trosečníkům. Italská letadla měla problém vůbec k Červenému stanu doletět, protože loď Citta di Milano byla od stanu daleko, a nemohla u stanu přistát. Byla vhodná jen pro shozy materiálu a ani ty neprobíhaly bezchybně. Nobile naopak chválil postup švédské záchranné výpravy, která si zřídila předsunutou základnu v blízkosti Červeného stanu a používala i malá letadla.
Ale ani Švédům se nedařilo trosečníky zachránit. Po záchraně Nobila pilot Lundborg havaroval a musel se připojit k obyvatelům Červeného stanu. Švédové Lundborga odvezli z kry ledové 6. července a pak už piloti nechtěli riskovat další přistání. Padl sice návrh, že by italští piloti mohli létat s malými švédskými letadly, ale ti k tomu mnoho chuti neměli. Také Švédové mínili, že Italové nejsou s to pilotovat švédská letadla a neumějí přistávat na lyžích, a raději chtěli postupovat samostatně.
Čekalo se tedy na příjezd Krasina. Ledoborec dosáhl Špicberk, objel souostroví po západní a severní straně a 12. července vzal na palubu důstojníky Zappiho a Mariana. Tentýž den večer zachránil ledoborec obyvatele Červeného stanu. Ukázalo se, že Malmgren nepřežil pochod k pevnině, na který se skupina tří trosečníků vydala kvůli chybějícímu rádiovému spojení.
Dokud Krasin setrvával u kry trosečníků, vyvstala s novou naléhavostí otázka pátrání po třetí skupině, zmizelé s vrakem vzducholodi. O jejich osudu se nevědělo prakticky nic. Trosečníci z Červeného stanu soudili, že vzducholoď shořela, protože krátce po ztroskotání viděli sloup dýmu. Zdálo se málo pravděpodobné, že by někdo ze zmizelých přežil.
Sám Krasin bez letadel mohl propátrat jen velmi malou oblast. Italové měli v tu dobu k dispozici jen velká letadla, která byla stěží schopna doletět velkou vzdálenost z Kingsbay ve stále proměnlivém počasí. Jen Švédové měli k dispozici malá i velká letadla a bližší základnu. Ti však o vyslání letadel nebyli požádáni a sami neprojevili iniciativu. Osud Ludborga ukázal příliš jasně, jaké nebezpečí pilotům hrozí.
Claudio Sicolo v knize „Umberto Nobile a Italia na severním pólu“ poukazuje na zmatek v komunikaci, který vznikl tím, že s Krasinem komunikoval jednak kapitán Romagna z Citta di Milano a jednak Nobile. Lze souhlasit s tím, že určitý zmatek vznikl. Ale je zřejmé, že kdyby Italové měli záměr poslat letadla a jasně to sdělili, situace by se okamžitě vyjasnila. Takové jednoznačné sdělení od italské strany nevyšlo.
Krasin se tedy po dvou dnech čekání vydal na zpáteční cestu. Ledoborec potřeboval opravit kormidlo, doplnit uhlí a vodu. Po několika dnech Krasin dorazil do Kingsbay, kde předal zachráněné trosečníky na Citta di Milano, a pokračoval v plavbě do Norska. Krátce po vyplutí, ještě u břehů Špicberk, přijal Krasin nouzové volání parníku Monte Cervantes s 1500 turisty na palubě. Parník byl poškozen a nabíral vodu. Posádka Krasina po delší námaze loď opravila a použila při tom i ocelové pláty z podlahy strojovny.
Po příjezdu do Norska naložil Krasin uhlí a potřebné zásoby potravin a byl opraven. Uhlí i potraviny opatřil italský vyslanec Carlo Senni. Výdaje šly na náklady italské vlády. Kromě toho Krasin žádal ještě 50.000 dolarů na platy posádky. Směnku na tuto částku předal vyslanec Senni dne 11. srpna veliteli Krasina Samojlovičovi.
Italové mezitím usilovali o nové pátrání po vraku vzducholodi. Dojednali se sovětským vojenským přidělencem Silinem, že Krasin bude pátrat po zmizelých spolu s italskými hydroplány M18. Nicméně sovětský výbor pak sdělil, že italská letadla nemůžou být naložena na Krasin kvůli nedostatku místa.
Italové tedy uspořádali vlastní výpravu. Najatá norská loď Braganza vyjela 16. srpna na sever Špicberk a na palubě měla dvě letadla M18 s italskými piloty. Loď měla sloužit jako předsunutá základna pro průzkumné lety a pěší pátrání. Po provedení jednoho letu byla letadla poškozena sněhovou bouří. Braganza dojela až k východnímu pobřeží Severovýchodní země a pak se vrátila do Kingsbay.
Tam se setkala s Krasinem, který právě vyjížděl z Kingsbay na svou druhou plavbu za trosečníky ze vzducholodi Italia. Bylo 3. září, sezóna už značně pokročila a počasí letům nepřálo. Ruský pilot Čuchnovský provedl 11. září výzkumný let. Pro špatné počasí bylo pak letadlo naloženo na Krasin a tím letecký průzkum skončil. Krasin plul dále na sever od Špicberk a na východ k Zemi Františka Josefa.
Na pobřeží jednoho z ostrovů Země Františka Josefa zřídili sklad potravin a vyvěsili sovětskou vlajku. Nebyla nalezena ani stopa po vzducholodi. Ledoborec nastoupil zpáteční cestu k břehům Norska a po obeplutí Skandinávie dorazil 5. října do Leningradu, kde byl přivítán velkými oslavami.
Ve vztyčení vlajky na Zemi Františka Josefa viděli Norové ohrožení svobody polárních zemí a moří. V Norsku se konal protest loďařů, rybářů a lovců, z obavy, že bude požadován poplatek za lov a rybolov, který byl dosud volný. Italský vyslanec Senni o tom podal zprávu do Itálie a připomněl možná práva Italů na Zemi Františka Josefa, v důsledku polární výpravy vévody Abruzzského roku 1899. Italské ministerstvo zahraničí mu odpovědělo, že pokud existuje nějaké právo na Zemi Františka Josefa, patří italskému námořnictvu jakožto přímému dědici rakouského námořnictva, které zemi objevilo. Takové právo by ze zřejmých důvodů nesměřovalo k cílům politickým nebo ekonomickým, ale bylo by užitečné nevzdávat se práva budovat zde meteorologické základny k vědeckým cílům.
Země Františka Josefa nicméně v budoucnu zůstala pod kontrolou Sovětského svazu, který ji anektoval dekretem sovětské vlády z 15.4.1926.
Cena za polární výpravu Italia a záchranné výpravy byla vyčíslena italským ministerstvem námořnictví na částku přes 13 milonů lir. Z toho platba ministerstvu zahraničí činila 4,35 milionů lir. V tom je zjevně zahrnut nájem norských lodí Braganza a Hobby, platba švédské expedici a náklady na Krasina.
Sovětský svaz platil jen výpravy lodí z Archangelsku. Šlo o lodi Malygin, Sedov, Tajmyr a Persej. Dále Sověti požádali německé pojišťovny o náhradu za záchranu parníku Monte Cervantes. Italský vyslanec Senni navrhl, že by část náhrady mohla požadovat Itálie. Italské ministerstvo námořnictví na to odpovědělo, že Krasin nebyl najatý, takže není žádný nárok za provedení záchrany lodi Monte Cervantes.
V říjnu 1928 vyšel článek ve švédských novinách Svenska Dagbladet „Cesty Krasina celé placeny Itálií“. Podsekretář Sirianni navrhoval žádat o dementi, to by však vzbudilo další otázky, a tak se italští představitelé rozhodli pro mlčení. Zřejmě se jim jevilo výhodnější zamlčet velké státní výdaje, než o nich informovat italskou veřejnost. Sověti se o financování Krasina také nevyjadřovali, naopak prováděli nepřátelskou propagandu. Sovětský tisk obviňoval Italy z neschopnosti, nepřipravenosti a neznalosti Arktidy. Zároveň oslavoval hrdinství posádky Krasina.
Přes ono oslavované hrdinství byli někteří účastníci plavby Krasina v budoucnu postiženi nepřízní komunistického režimu. Mezi lety 1931 a 1941 bylo 18 členů posádky Krasina odsouzeno, z toho 11 popraveno, mezi nimi radista Ekštejn. Velitel výpravy Rudolf Samojlovič byl popraven 4.3.1939. Jozef Unszlicht, vedoucí výboru pro záchranu vzducholodi Italia, byl popraven 29.7.1938. Radioamatér Nikolaj Schmidt byl popraven 26.8.1942. Rehabilitován byl až roku 1984, zatímco film Červený stan, který s notnou dávkou fantazie zobrazuje, jak zachytil SOS Italia, je z roku 1969.
Ledoborec Krasin kotví na Něvě v Petrohradu a slouží jako muzeum.
Pro úplnost dodejme, že je obvyklé platit za záchranu lodi a zboží. Čeští čtenáři si možná vzpomenou na knihu Arthura Ransoma „Nechtěli jsme na moře“, kde děti plují ve špatném počasí do Holandska a nepožádají žádnou loď o pomoc, aby nebylo nutné platit za záchranu.
Právo na odměnu zachráncům lodi a jiného majetku stanoví mezinárodní dohoda. V roce 1928 platila Bruselská dohoda o asistenci a záchraně na moři. Od roku 1989 je právo na odměnu regulováno Mezinárodní dohodou o záchraně. Tyto dohody nicméně nestanoví žádnou odměnu za záchranu osob. Pouze říkají, že zachránci lidských životů mají nárok na férové rozdělení odměny, udělené zachráncům lodi, jejího nákladu a příslušenství. Platba za záchranu života je tak ponechána národním zákonům a vzájemným dohodám.
Překvapující tedy není sama platba za záchranu, spíše dlouholeté utajování skutečných plátců. Italská veřejnost neměla být znepokojována výdaji státu a byla tak připravena o hrdost na svůj příspěvek k záchraně trosečníků.
Zbývá doufat, že po téměř stu letech bude výprava vzducholodi Italia správně zhodnocena. Přínosem výpravy byl jednak zeměpisný průzkum dosud neznámých krajin, jednak pokročilé spojení rádia, meteorologie a letectví a dále výzkum fyzikální, který prováděl František Běhounek. Český vědec měřil kosmické záření a atmosférickou elektřinu ve vysokých zeměpisných šířkách, kde předtím nikdo neměřil. Výprava tak za nemalou cenu přispěla k rozšíření lidského poznání.
Literatura:
Claudio Sicolo: Umberto Nobile e l’Italia al Polo Nord. Canterano, Aracne editrice 2020.
http://www.aracneeditrice.it/index.php/pubblicazione.html?item=9788825530964
R. L. Samojlovič: SOS od severního pólu. Praha, Pokrok 1930.
Zdeněk Roubal: Běhounkovy výzkumy na poli kosmického záření během expedic vzducholodí Norge a Italia. Československý časopis pro fyziku 6/2018.
Petr Sládeček: Učenec a generál. Dějiny a současnost 5/2012.
Ivana Lorencová a Michal Plavec (eds.): Od snů k realitě. František Běhounek (1898-1973). Let vzducholodi Italia. Praha, Národní technické muzeum 2019.
Roger Turner: Weathering Heights: The Emergence of Aeronautical Meteorology as an Infrastructural Science. University of Pennsylvania, disertace, 2010.