Radiotelegrafista, který věnoval svůj život průzkumu polárních krajin, to byl Gennadij Nikitič Olonkin. Jeho otec byl Rus a matka Norka, a proto Gennadij ovládal ruský i norský jazyk. To mu umožnilo zúčastnit se Amundsenovy polární výpravy na lodi Maud a výpravy vzducholodi Norge. Během plavby Maud poznal podrobně práci meteorologů a mohl pak po mnoho let pracovat v oboru polární meteorologie.
Gennadij Nikitič Olonkin se narodil roku 1898 v arktické oblasti Ruska ve vesnici Kaď, na stejnojmenné řece, která se vlévá do Bílého moře poblíž Archangelska. Jeho otec byl námořník a lovec. Rodina se brzy přestěhovala do osady Jekatěrininská gavaň u Murmansku. O Gennadijovi je známo, že jeden čas pracoval na murmanském pobřeží jako asistent při ruské biologické stanici a naučil se tam odebírat z moře vzorky biologického materiálu. Ale zároveň se zajímal i o rádiové vysílání a naučil se telegrafii, protože jeho dalším známým pracovištěm byla polární radiostanice Jugorskij Šar.
Podél ruského pobřeží Severního ledového oceánu se již za cara začala budovat severní mořská cesta pro lodní dopravu. Roku 1909 byly spuštěny na vodu dva ledoborce Tajmyr a Vajgač. Pro usnadnění plavby potřebovaly lodi informace o stavu mořského ledu, teplotě vody, směru větru atd. Bylo třeba vybudovat meteorologické stanice a síť radiotelegrafické komunikace.
Roku 1911 car potvrdil zákon o vybudování čtyř radiotelegrafických stanic na pobřeží Karského a Bílého moře. První z nich byla u Archangelska v obci Isakogorka. Další tři se měly postavit jako polární stanice na lodní trase směrem na východ, a to v průlivu Jugorskij Šar, na ostrově Vajgač a v Mare-Sale na poloostrově Jamal.
Provoz polárních radiostanic byl úředně zahájen roku 1914. Na Jugorském Šaru, v osadě Chabarovo, byl stožár vysoký 30 metrů s jedním vodičem jako anténou. Uzemnění tvořilo sedm vodičů, zarytých do země do hloubky asi 20 cm. Vysílač byl jiskrový, přijímač lampový s příjmem na pásku nebo telefon. Elektřinu vyráběl petrolejový motor o výkonu 27 koňských sil. Na Vajgači a v Mare-Sale byly skládací stožáry typu Lebeděva o výšce 25 metrů. Na zimu se antény sundaly a stanice byly pouze hlídány stráží. Po prvních zkušenostech byla zbudována další polární radiostanice na ostrově Dikson v ústí řeky Jeniseje roku 1915.
Gennadij Nikitič Olonkin pracoval roku 1918 na stanici Jugorskij Šar jako radiotelegrafista. Výkon tamní radiostanice byl 16 kW, na ostrově Vajgač a v Mare-Sale pouze 0,5 kW. Meteorologické údaje z Vajgače a Mare-Sale se předávaly na Jugorskij Šar, odtud na stanici u Archangelska a pak do Petrohradu do hlavní fyzikální observatoře. Depeše o počasí se podávaly dvakrát denně. Polární stanice udržovaly kontakt s loděmi a ty tak mohly například oznámit, že zamrzly v ledu a musejí přezimovat.
Život na polárních stanicích nebyl snadný. Betonové budovy se špatně vytápěly a brzy v nich vznikaly trhliny. Obyvatelé trpěli špatnou stravou a někdy i kurdějemi. Při mlhách a bouřích bylo snadné zabloudit i v blízkosti stanice. Polárníci však nežili zcela osaměle, poskytovali pomoc domorodým Něncům a pobyt jim zpestřovaly projíždějící lodi.
Tak na stanici Jugorskij Šar zavítala v srpnu 1918 Amundsenova polární výprava na lodi Maud. Cílem slavného polárníka bylo projet podél ruského pobřeží na východ, tam nechat loď zamrznout a driftovat k severnímu pólu. Protože Karské moře bylo zcela zamrzlé, výprava se zdržela u stanice Jugorskij Šar, a tak se Amundsen mohl seznámit s telegrafistou Olonkinem, tehdy 21-letým. Olonkin měl zájem připojit se k norské expedici, a byl přijat jako druhý mechanik a radista.
Na lodi Maud měli malý telegrafní přístroj, který sloužil hlavně pro přijímání časových signálů. Podle časových signálů určovala posádka zeměpisnou délku. Plavba postupovala velmi pomalu, loď musela dvakrát přezimovat v ledu, než proplula podél celého ruského pobřeží na Aljašku.
Během dlouhých dní a nocí prováděla posádka rozmanitá vědecká pozorování. Konala se hydrologická, meteorologická, aerologická a magnetická měření. Vědecké práce řídil meteorolog a oceánograf Harald Sverdrup. Byl to žák Vilhelma Bjerknese, zakladatele bergenské meteorologické školy, která byla světovou špičkou v oboru. Proto měřili například i ve vyšších vrstvách atmosféry pomocí vodíkových balonů nebo létajících draků.
Olonkin zde využil své předchozí znalosti při sběru vzorků mořského dna. Nejednou stával na dvacetistupňovém mrazu venku a vymýval hlínu ze sběrací sítě, aby vybral drobné živočichy a uložil je do svých baněk. Kromě toho plnil povinnosti radiotelegrafisty, mechanika, montéra a kováře a jeden čas také kuchaře. Při přezimování u břehů Čukotky se osvědčil jako tlumočník, protože v okolí žilo hodně domorodých Čukčů a někteří uměli ruská slova.
V červnu 1920 loď Maud dojela do Nome na Aljašce, naložila zásoby a pokusila se opět o driftování v ledu. Na jaře 1921 se vydala Maud do Seattlu na opravu a Sverdrup získal další vědecké přístroje od různých institucí. Nicméně Amundsen už ztrácel zájem o cestování na lodi a začal věnovat pozornost letadlům. Nechal naložit na Maud malé letadlo, které měl řídit pilot Odd Dahl. Konal také pokusy s letadlem Junkers. Když si ještě více uvědomil možnosti letadel v Arktidě, odjel Amundsen do Norska a uspořádal výpravu, která se pokusila doletět na severní pól se dvěma hydroplány.
Loď Maud se vydala v červenci 1922 bez šéfa opět do polárního ledu. Posádku doplnil jako vědecký asistent Finn Malmgren, švédský meteorolog, známý u nás jako účastník Nobilovy výpravy se vzducholodí Italia. Gennadij Olonkin zůstával na palubě. A nyní si vědci skutečně užili všemožných měření. Loď driftovala v jednotvárném ledu, posádka nebyla rušena a měla k dispozici dílnu a různé materiály. Ukázalo se, že pilot Odd Dahl je neobvykle šikovný výrobce přístrojů a Olonkin je zručný mechanik. Vyráběli nové měřicí přístroje a vylepšovali ty dosavadní, vymýšleli nové metody. Například pro měření rozdílu teploty sněhu a vzduchu vyrobil Dahl sadu termočlánků s galvanometrem a záznamovým zařízením z budíku. Práce s novými přístroji byla velmi stimulující. Výprava byla ukončena až na podzim 1925.
Roald Amundsen už v té době rozjel přípravy na expedici se vzducholodí Norge, která měla ukázat možnosti letu přes severní pól. Vzducholoď měl řídit její konstruktér Umberto Nobile. Plánován byl let z Říma do Kingsbay na Špicberkách a pak přes severní pól na Aljašku. Bylo zřejmé, že lety přes Arktidu mohou zkrátit trasu např. mezi Asií a Severní Amerikou, ale letectví se muselo stát dostatečně bezpečným a spolehlivým. K tomu měla pomoci meteorologie, a ta potřebovala rádiové spojení.
Bylo určeno, že výpravy Norge se zúčastní Gennadij Olonkin jako radista a Finn Malmgren jako meteorolog. Malmgren završil svou přípravu studiem na bergenském Geofyzikálním Institutu pod vedením Sverdrupa. Bergenská škola studovala vyšší vrstvy atmosféry, které zajímaly letce, a pracovala se synoptickými mapami.
Tak se stala vzducholoď Norge významným milníkem v letecké meteorologii. Přímo na palubě se přijímaly zprávy o počasí z mnoha stanic, které například mohly varovat před přicházejícími bouřemi. S pomocí synoptických map určoval Malmgren nejlepší trasu a výšku letu. Dále určoval meteorologické hodnoty, např. tlak a teplotu, na místě přistání, pokud nebyly telegrafovány.
Sovětský spisovatel Lebeděnko, který letěl na palubě Norge z Leningradu na Špicberky, popsal situaci takto: „Tenkou plátěnou stěnou je oddělena od hlavního prostoru kajuty nevelká budka, ve které je umístěna radiostanice lodi. V budce sedí dva radiotelegrafisté a celou dobu hovoří se sovětskými a cizími radiostanicemi. Rádiem loď získává informace o počasí, nebo tak zvanou meteorologickou svodku, a sama předává informace o sobě. Meteorolog Malmgren, člověk, který má speciálně sledovat počasí, je nucen své mapy kreslit na stěně budky. Neměl kde postavit ani malý stolek.
Dostává po půlhodině nebo po hodině vždy nové a nové svodky. Vidím, jak mu radiotelegrafista přináší papír posetý čísly. Malmgren rychle čte čísla a podle nich kreslí na mapě severní části SSSR jakési čáry, kroužky a tečky a okolo teček píše čísla.“ Dodejme, že Malmgren měl ještě na starosti přístroj na měření atmosférické elektřiny, který byl na palubu instalován na Špicberkách z iniciativy českého vědce Františka Běhounka.
Během cesty z Říma až na Špicberky obsluhovali radiostanici Nor Birger Gottwaldt a nám již známý Gennadij Olonkin. Vysílač vzducholodi Norge byl typu Marconi AD 8. Pracoval na dlouhých vlnách. Proto potřeboval dosti dlouhou anténu, drát o délce asi 100 m, který se odvíjel z bubínku a při letu visel pod vzducholodí. Energii pro vysílání dodávalo dynamo poháněné vrtulí, kterou za letu roztáčel proud vzduchu.
Na Špicberkách došlo k nemilé události. Olonkinovi nebylo dovoleno zúčastnit se letu na severní pól. Umberto Nobile o tom později napsal: „Olonkin byl mladý Rus, vysoký, kostnatý, plavý a s blankytnýma očima. Nikdy se neusmíval, a proto vypadal dost nepřístupně, ale byl to zlatý člověk. Za dlouhé cesty z Říma do Kingsbay zastával svůj úkol k mé plné spokojenosti: přijal a odeslal desítky telegramů. Už jsme se spolu sžili. Lepšího telegrafistu jsem si pro poslední část letu nemohl přát.
Jenže den po našem příletu do Kingsbay mi přišel oznámit velitel naší radiotelegrafické služby Gottwaldt, že pro vadu sluchu zamýšlí nahradit Olonkina radiotelegrafistou z místní stanice, jakýmsi Storm-Johnsenem. Ohromilo mě to. „Ale vždyť doposud slyšel výborně!“ řekl jsem. Gottwaldt neodporoval, ale ještě týž den dal prohlédnout mladého Rusa důlním lékařem, který vadu potvrdil; ale zapomněli mě pozvat, abych se zúčastnil prosté zkoušky, které ho podrobili. A tak byl milý Olonkin z posledního letu vyloučen. Bylo mu to tak líto, že ho Tomaselli viděl plakat. Domnívám se, že pravým důvodem jeho vyřazení bylo Amundsenovo přání mít při letu na palubě o Nora víc.“
I dnes se můžeme jen dohadovat, proč se Olonkin nemohl zúčastnit prvního úspěšného letu přes severní pól na Aljašku. Je zvláštní, že se Amundsen tak rychle zbavil svého dosavadního spolupracovníka, který byl navíc poloviční Nor. Na internetu lze najít názor, že Amundsen jako přítel SSSR nevzal Olonkina k pólu. Tím se naznačuje, že ruský emigrant nebyl milý sovětskému režimu.
Ani Olonkinovi zřejmě nebyl milý sovětský režim, protože zůstal v Norsku a ještě r. 1926 získal norské občanství. Téhož roku byl jako zasloužilý polární badatel vyznamenán řádem sv. Olafa. Pracoval pak v norském meteorologickém ústavu v Tromsö za polárním kruhem jako radiotelegrafista. Ústav v Tromsö sledoval oblast Arktidy a vydával předpovědi a varování pro rybáře a letce až po Špicberky.
Olonkin byl v té době v polárních oblastech už dobře známý, což dosvědčuje další polární radista Ernst Krenkel. Když byl Krenkel r. 1929 na Zemi Františka Josefa, na tehdy nejsevernější rádiové stanici na Hookerově ostrově v Tiché zátoce, zažil v éteru překvapení: „Jednou mi rádiová stanice norská odpověděla krásnou ruštinou. Vysvětlilo se, že se mnou mluví radiotelegrafista Olonkin. Byl svého času zaměstnán jako tlumočník u Amundsena, který plul lodí Maud Severní mořskou cestou. Tehdy jsem Olonkinovi hrozně záviděl.
Později jsem se s ním setkával v etheru často. Škádlil mě líčením léta v Tromsö a jednou dokonce vyřizoval, že tamní královna plesu, krásná plavovláska, posílá nám, sedmi poustevníkům, nudícím se v domě zasypaném sněhem, vřelý pozdrav.“
Gennadij Olonkin se oženil (žena Marie), měl syna a dvě dcery. Polární kraje zůstaly jeho osudem. Kromě působení v Tromsö sloužil také v meteorologické stanici na ostrově Jan Mayen v letech 1928–1929, 1930–1931, 1933–1934 a 1935–1936 jako telegrafista, staral se o přístroje a byl vedoucím rádiové stráže v meteorologické službě. Od roku 1958 se podílel na rozmístění radionavigačních stanic LORAN na ostrově Jan Mayen. Zemřel roku 1960 a je pohřben na hřbitově v Tromsö.
Ostrov Jan Mayen je velmi zajímavý z meteorologického hlediska, protože tam je možné sledovat, jak větry a mořské proudy z polárních oblastí směřují do jižnějších krajin. Za ostrovem se tvoří při silném mořském proudění pěkné Kármánovy víry. Gennadij Olonkin byl na ostrově jistě velmi oblíben, protože tamní jediná osada, obydlená příslušníky norské armády a pracovníky meteorologického ústavu, nese na jeho počest jméno Olonkinbyen.
Děkuji Michailu Kaverinovi RW3FS a Laco Polákovi OK1AD za poskytnutí informací.
Dana Mentzlová OK1ZKR
—————————————————————————————————————–
Literatura:
Historie prvních arktických radiostanic. https://sevprostor.ru/istorija/istorija/1254-istoriya-pervykh-arkticheskikh-radiostantsij-na-vajgache-yugorskom-share-yamale-v-arkhangelske.html
The Norwegian North Polar Expedition with the Maud 1918-1925. Scientific results. Editor H. U. Sverdrup, 1927.
Umberto Nobile: Křídla nad pólem. Praha, Československý spisovatel 1979.
A. G. Lebeděnko: На полюс по воздуху. Moskva, Leningrad, Státní nakladatelství 1927.
E. T. Krenkel: Čtyři soudruzi Papaninci. Brno, Rovnost 1949.
polarpost.ru